Příběhy a historie

HISTORIE ŽELEZNÉ, PŘÍBĚH OSADY NA HRANICI DVOU SVĚTŮ

Příběh osady v hlubokých hvozdech

Nejstarší zmínka o obci Železná (Eisendorf) pochází z roku 1591, kdy ves náležela rozsáhlému panství hradu Přimda. Roku 1601 je panství prodáno Janu Tomáši Valdfogelovi z Lehemühle, který zde nechal vystavět zámek a ze Železné vytvořil samostatný statek. Panství do roku 1696 vlastnili Lammingerové z Albenreuthu a poté Cukrové z Tamfeldu. V roce 1796 jej získali Kocové z Dobrše, kteří panství obývali až do roku 1945.

Za 30leté války (1618–1648) je ves uváděna jako pustá. Na místě se usídlilo císařské vojsko, které zde vybudovalo mohutné opevnění, dodnes místy patrné. To bylo pojmenováno po slavném vojevůdci Tillym. Na přelomu 17. a 18. století se ves začíná opět vzmáhat, a to díky rozvoji obchodu a zemědělství. Vznikají zde sklárny a těží se železná ruda, která dala vsi jméno, přestože těžba nebyla nijak významná. Roku 1908 obec postihl ničivý požár, který během dvou hodin pohltil na šest desítek usedlostí. V té době již byla Železná povýšena na městečko se zhruba tisíci obyvateli.

Absolutní devastace vsi nastává v poválečných letech, kdy je odsunuto německy hovořící obyvatelstvo. Kolem roku 1950 zdroje uvádějí již jen 250 obyvatel a jejich počet se i nadále snižuje. Bylo zničeno přibližně 90 % zástavby městečka, včetně kostela svaté Barbory, zámku s parkem a dalších osmatřiceti usedlostí. Domy se zde prodávaly za jednotnou cenu 250 Kčs, pro místní se slevou za 50 Kčs. Srdce obce zaniklo bez výraznějších stop.

Obec Železná začíná pomalu ožívat po roce 1989, kdy přicházejí noví chalupáři a začíná se rozvíjet přeshraniční obchod. Výraznější rozvoj turismu v Železné nastává až se vznikem Resortu Český les v roce 2023.

Železná získala svůj český název až v roce 1958, do té doby byla známa jako Eisendorf, odkazující v obou jazykových verzích na přítomnost železné rudy. V Železné stával kostel svaté Barbory a zámeček šlechtické rodiny Koců z Dobrše, jejíž členové odešli spolu s německým obyvatelstvem po roce 1945. Obě památky včetně desítek domů byly v době, kdy se Železná nacházela v hraničním pásmu, zbořeny. Pokusy s těžbou i kutání rudy zde ale probíhalo mnohem dříve, než tu byla založena ves s panským domem. Předváleční němečtí autoři sdělují, že kdysi byly předmětem sporu mezi sousedy z Bavorska a českými horníky krádeže ryb z rybníku Pfrentscheiher (Vranečské jezero), který byl založen již v roce 1362 a zčásti zasahoval na české území. Vdova po Mikuláši ze Švamberka Anna, rozená Kfelířová ze Zakšova ( 1531) proto údajně přemístila hornickou osadu na svah návrší Steinock, kde se též nacházely vhodné podmínky k těžbě železné rudy. V roce 1540 je zmiňována samota Bergmannshäusl, která se patrně stala zárodkem pozdějšího Eisendorfu, naší dnešní Železné. Dle dochované znakové desky byl roku 1609 vystavěn Janem Šebastiánem Perglárem zámeček. Ten byl však po bitvě na Bílé hoře (1620) zkonfiskován a prodán Wolfu Vilémovi, svobodnému pánu Lamingenovi z Albenreuthu.

Na státní hranici v těsné blízkosti dnešní Železné se také setkáváme se samotou nazvanou Tilly Schanz. V sousedství samoty se nacházejí zbytky valů starého opevnění, které pochází z počátku tzv. česko-falcké války (1618-1623). Na pohraniční mapě z roku 1674 leží tento pevnostní val na falckém území a je namířen proti příjezdové cestě z Čech. Pevnostní stavba je označena jako Alte Schanz a vybudovali ji pravděpodobně vojáci Petra Arnošta II. z Mansfeldu. Název Tillyschanz je patrně mladšího data a upomíná na bitvu u nedalekého Rozvadova, kde Jan Tilly dal na české straně vybudovat rozsáhlá polní opevnění.

Nový pán, Wolf Vilém Lamingen, rozšiřoval svůj majetek, který po jeho smrti v roce 1635 spravovali poručníci jeho tří synů, z nichž je nejvýznamnější Wolf Maxmilián, nechvalně známý jako Lomikar, jehož známe jako utlačovatele Chodů z Domažlicka.

Železná v té době byla tvořena 13 selskými dvory a 25 domky chalupníků a byla součástí svatokřížského panství. V roce 1686 panství získává Anna Terezie rozená Cukrová (Zuckerová), která se následně provdala za Filipa Emericha Metternicha z Winneburgu. Za Cukrů se v pohraničním hvozdu začaly obnovovat starší sklárny a vznikat nové sklárny, například Karlova Huť (Karlbach), Valdorf (Walddorf). Hutě byly většinou pronajímány sklářským mistrům, například rodu Mossburgerů z Mossburgu. V roce 1781 pak získává svatokřížské panství hraběnka Františka Romana, provdaná za Jana Josefa Koce, svobodného pána z Dobrše a zůstává v držení rodu až do roku 1945.

V té době již Železná čítá 63 hospodářů s rodinami, zámeček, násadní rybník, hospodářský dvůr s pozemky. V obci byl kovář, krejčí, mlynář, v okolních lesích stále fungovaly sklářské hutě. Farní kostel svaté Barbory zajišťoval duchovní potřebu 665 věřícím. Jan Josef byl svobodným zednářem a měl i výtvarné nadání. V době, kdy se Kocové ujali svatokřížského panství, došlo i k obrovskému kulturnímu rozvoji, podporovanému i dalšími nástupníky rodu. Z doby, kdy Železnou drželi Kocové z Dobrše, máme již o místním zámečku položeném ve dvoře u velkého rybníka mnohem více informací. Železná s areálem dvora, který obsahuje i budovu zámku, je zakreslena do mapy prvního vojenského mapování z let 1764-1768. V polovině 19. století sloužil zámeček stále jako příležitostné obydlí vrchnosti, sestávající se z následujících místností – místnost pana barona, obytná místnost, hostinský pokoj, dámský pokoj, obývací místnost, jídelna, předsíň a půda. Nábytek i vybavení zámečku bylo prosté. Ze stejné doby se také dochoval stručný popis zámečku:

„Patrová budova se nachází v západní části hospodářského dvora, otočena hlavním průčelím k východu. Fasády jsou hladce omítnuty, krov je pokryt šindelem, v přízemí má tato budova 3 zaklenuté místnosti, klenutou kuchyň a komoru. Na jižní straně budovy se nachází stáj pro koně a záchodový přístavek. Patro obsahuje 7 místností propojených chodbou, stropy jsou omítnuty na rákos, do patra vedou dřevěné schody. Její cena byla odhadnuta na 3 078 zlatých.“ Dne 15. července 1898 postihla Železnou katastrofa – požár založený pravděpodobně rukou žháře zachvátil značnou část obce.

Plameny hnané silným větrem zničily téměř polovinu domů včetně jejich hospodářského zázemí. Požáru neunikl ani kostel, fara a poštovní úřad. Vrchnostenský dvůr, chráněný rybníkem zůstal ušetřen. Požár byl údajně založen žháři v době, kdy byla většina obyvatel na polích. Za dvě hodiny lehlo popelem celkem 58 popisných čísel včetně hospodářských budov. Požár ušetřil 78 domů z celkového počtu 136 usedlostí. O střechu nad hlavou přišlo 115 rodin, tj. 600 obyvatel. V roce 1905 se pak stala Železná, dle regionální literatury, městečkem. V roce 1934 Kocové panský dvůr a pozemky pronajímají na dobu deseti let místnímu zemědělskému spolku.

Zařízení zámečku bylo vystěhováno a vrchnost se již do něj již nikdy nevrátila. Z rodinných fotografií vyplývá, že Kocové preferovali pobyt v loveckém zámečku u Valdorfu, který nechali vybudovat v roce 1868. Lesní hospodářství a lov, byly pro posledního v Čechách žijícího Koce na prvním místě. Jindřich Koc zemřel krátce po svém nuceném odchodu do Německa v roce 1956 a zámky, které rodina držela (Újezd Svatého Kříže, Eisendorf a Valdorf), podlehly postupně zkáze. Krátce po roce 1945 se Eisendorf ocitl v hraničním pásmu. V městečku, kde v roce 1930 žilo 2870 obyvatel, bydlelo dle statistiky z roku 1950 celkem 250 nově dosídlených osadníků, jejichž počet se v roce 1961 snížil na 101. Větší část zástavby blíže k hranici zlikvidovali vojáci hned po vyhlášení hraničního a zakázaného pásma. Na počátku roku 1952 padlo dokonce rozhodnutí vysídlit a zlikvidovat lokalitu a její prostor postupně zalesnit. Pohraniční stráž zničila i silnici, která po staletí spojovala Čechy s Horní Falcí.

V ten rok se zámeček se dvorem objevuje na leteckém snímku obce naposledy. Eisendorf – Železná, bývalé městečko položené přímo na Česko – Bavorské hranici se po roce 1948 změnilo k nepoznání.

Zbořeny byly dvě třetiny zástavby, včetně kostela svaté Barbory, kterému se budeme v následujících řádcích věnovat.

Kostel svaté Barbory jako duchovní srdce Železné

Nejasné písemné zprávy o kostele, který byl pravděpodobně od svého založení zasvěcen patronce horníků svaté Barboře, se objevují již počátkem 17. století. Dokladem je nám kostelní kniha počínající rokem 1631 nebo eisendorfská kronika sepsaná Petrem Sieglerem. Podle nich, číslo popisné 69, které na západě přiléhalo ke hřbitovní zdi, sloužilo kdysi jako obydlí protestantského kněze. Tento původní údajně evangelický kostel stál tedy západně od kostela svaté Barbory, který známe z historických fotografií. Katolický kostel odstřelený v roce 1965 byl založen nebo spíše obnoven Wolfem Vilémem Lamingenem, který panství získal v roce 1630. V roce 1718 dal Václav Josef Cukr z Tamfeldu ke kostelu přistavět hranolovou věž. Roku 1844 nahradila loď staršího zbořeného kostela loď nová, připojená k věži. Mohutná barokní stavba tvořená klenutou lodí doplněná hranolovou věží a sakristií dosahovala celkové délky 40 m a šířky lodi 15 m. V roce 1881 nastoupil na faru páter Jan Nepomuk Hügel, který se pustil do opravy fary i kostela, jež se nacházely v zuboženém stavu. Dal obnovit vnější fasády a vybílit interiér. V době těchto oprav nechal farář z kostela vynést různé lavičky a sedátka, které se jednotlivé vlivné rodiny do kostela donesly. Kostel totiž připomínal spíše tržnici než svatostánek. Tím si ale vysloužil hněv a nenávist místních vlivných rodin, jež měly tato místa v kostele dlouhodobě obsazena. Biskupská konzistoř v Českých Budějovicích i světské úřady, kam byly žaloby obyvatel zaslány, stály sice jednoznačně na straně faráře, ale nenávist místních rodin nezmírnily. Obyvatelé Železné se kvůli tomu stali i terčem vtipů. Na sousední Pleši nebo v Nové Vsi se o nich s posměchem vypravovalo, že „farníkům v Eisendorfu můžou viset pavučiny v kostele až do huby, ale hlavně, že tam mají svá místa“ Páter Hügel dokonce na vlastní žádost ze Železné odešel na faru do Hory Svatého Václava, ale v roce 1886 se opět vrátil, aby obnovu kostela dokončil. V roce 1898 kostel při velkém požáru městečka z velké části vyhořel, ale v krátké době byl rekonstruován. Farář Hügel se stal i očitým svědkem a účastníkem katastrofy. Dne 15. července 1898 v půl druhé odpoledne vypukl ve stodole Georga Hofmanna čp. 71 požár, který se kvůli silnému severozápadnímu větru rychle šířil. „Protože byl farní kostel tehdy ještě pokryt šindelem, a tudíž se ocitl ve velkém nebezpečí, musel jsem myslet především na to, abych odnesl do bezpečí Svátost oltářní a ostatní liturgické předměty, a sice do sklepa, který se tehdy nacházel ve farní zahradě. Mezitím už hořela celá fara. Ze všech mých věcí a knih a spisů, které jsem kvůli vlhkosti v bytě uchovával na půdě, se nezachránilo ani to nejmenší. Protože se vzňala už i šindelová střecha sklepa na zahradě, musel jsem Svátost oltářní a předměty, které jsem ve spěchu vynesl z kostela, nejdříve vystěhovat ze sklepa na zahradu a poté, když už plameny dosahovaly až tam, na farní pole za zahradou, a tam Svátost oltářní a ostatní předměty hlídat před lidskými hyenami. Mezitím začala zevnitř hořet už i kostelní věž. Poplašné zvony zmlkly a celá kostelní střecha byla v několika okamžicích celá v plamenech. Nyní ale přispíšili dělníci z pily Tillyschanz a na povel pana Tharandta, správce pily, zachránili z hořícího kostela a hořící fary, co se ještě zachránit dalo. Protože já jsem především dbal, abych odnesl do bezpečí matriky, z nichž jedna začínala rokem 1654, farní archiv a ostatní farní spisy a knihy, bylo z mého nábytku, oblečení, postelí, prádla atd. zachráněno jen to nejnutnější a odneseno na farní pole za farní zahradou. Kostel už byl mezitím celý v plamenech. Kostelní věž se zřítila, tři roztavené zvony spadly dolů, směrem od věže hořel kůr s varhanami a skrz sakristii začal hořet i oltář. Naštěstí se vtom objevil můj milý pan soused, Alexius Sperl, farář z Esrlarnu, s eslarnskými hasiči a několika bavorskými pohraničními dozorci. Ti pronikli do hořícího kostela plného kouře a uhasili ruční stříkačkou hořící kůr a oltář svěcenou vodou.“

Hořící krov kostela naštěstí neprorazil klenbu lodi. K obnově kostela a zvonice se přikročilo ještě téhož roku a hořlavý šindel na novém krovu lodi nahradila břidlice. Ruiny vyhořelé farní budovy byly zbořeny. V roce 1899 byla zahájena výstavba nové farní budovy, do které se farář Hügel mohl nastěhovat již roku 1900. V osobě faráře Emila Douši, který do Železné přišel v roce 1912 a farnost spravoval až do roku 1937, získala Železná opět člověka pracovitého a velice činorodého. Kostel se dočkal opravy, získal nové zvony, restaurován byl mobiliář a proběhlo i odvlhčení svatyně a její elektrifikace. V roce 1916 zadal páter Douša opravu silně poškozeného hlavního oltáře, objednána byla i rekonstrukce kazatelny. Vybílení kostela se v době 1. světové války ujal malíř Friedl z Mariánských Lázní. Klenby presbytáře byly vyzdobeny freskami malíře Theodora Schenchla.

Prostřední výjev představoval Matku boží s rozprostřeným ochranným pláštěm. Pod ním se na jedné straně ukrývala církev „vyučující“ zastoupená Svatým otcem biskupem a ostatními členy kléru (kanovník dle mínění mnohých se podobal faráři Doušovi, což on odmítal). Na druhé straně se pod pláštěm ukrývala církev „naslouchající“, kterou představovali dva vojáci a ženy se dvěma dětmi, které prosili Matku boží za ochranu jejich otců.

Na smutnou dobu 1. světové války, v jejímž stínu fresky vznikaly, upomínaly i další fresky představující válečné patrony – sv. Václava, svatý Jindřicha a sv. Zikmunda. Ty ale měli hlubší symboliku. Svatý Václav znázorňoval zesnulého dobrodince kostela Václava Koce, svatý Jindřich tehdejšího majitele panství Jindřicha Koce a svatý Zikmund patronátního komisaře Zikmunda Bodensteina. To ale nebylo všechno. Archanděl Gabriel na hlavní fresce měl připomenout baronku Gabrielu, manželku Jindřicha Koce. Hlavičky andílků na freskách nesly podobu jeho čtyř dětí, další pak děti vrchnostenských úředníků a nechyběly ani neteře faráře Douši. Nakonec se dostalo i na vyobrazení patronky kostela svaté Barbory. Triumfální oblouk doplnil, jak bylo dobrým zvykem, erb patronů kostela Koců z Dobrše. Na fotkách z roku 1965 je patrné, že postavy světců zobrazených na freskách mají vystřílené oči, protože posloužily jako střelecké terče vojákům Pohraniční stráže. Zvony s protiválečnými texty, které kostelu v roce 1922 zajistil farář Emil Douša poté, co byly původní zvony roku 1916 zabaveny pro válečné účely, byly během druhé světové války zkonfiskovány nacisty pro potřeby Velkoněmecké říše. Po nejasném odchodu faráře Douši v roce 1937 nastoupil svou službu kněz Karel Sipetzky, který zde působil v průběhu celého období války. Krátce po válce se objevuje jen několik málo dokumentů, které nás informují o životě farnosti, například zpráva ze dne 19. října 1945:

„Farní úřad v Eisendorfu oznamuje obecnímu úřadu v Eisendorfu, že zdejší hřbitov je již přeplněn…“Děkan Karel Sipetský žádá pro nový hřbitov o přidělení plochy, která je již vybrána.

Když se po roce 1948 chopili vlády v Československu komunisté, vysídlená obec Železná se ocitla v zakázaném hraničním pásmu. Od roku 1947 administroval farnosti Eisendorf a Pleš farář František Brož, který tu působil až do zrušení obou far, k němuž došlo pravděpodobně již v roce 1951.

Kostel byl podle zápisu ředitelky Jitky Pavlíkové z Památkového úřadu v Plzni vykraden v roce 1952 a roku 1956 předán místnímu státnímu statku k uskladnění sena. Podle očitého svědka se tehdy skutečně zařízení kostela naházelo na valník a údajně jako topivo kamsi odváželo. Kontrola stavu a případné opravy kostela nebyly možné, protože se obec nacházela v zakázaném pásmu.

Od roku 1963 pak byla plánována demolice kostela pod záminkou jeho havarijního a život ohrožujícího stavu, a když se v roce 1965 situace uvolnila a památkáři Železnou navštívili, mohli jej již pouze zaměřit a pořídit několik fotografií. Z fotografie, kterou pořídil 17. 3. 1965 Viktor Douba je zřejmé, že se zdivo, navzdory zoufalému stavu kostela, nacházelo v dobré kondici a jeho demolice proběhla účelově. Památkáři museli spěchat, protože se již do zdiva kostela navrtávaly otvory pro nálože. Vojáci opuštěný kostel odstřelili a spolu se sousedním hřbitovem rozhrnuli jeho trosky buldozerem. Mezi roky 1982-1984 zaujaly prostor, kde kostel se hřbitovem stávaly, nové budovy roty Pohraniční stráže.

Historie staré školy v Železné

Místní učitel Josef Toupal likvidaci kostela popsal ve školní kronice: „Koncem března došlo ke zbourání kostela, když byl napřed zbourán krov a trámy přiděleny obcím na akci Z. Zbytek nepotřebných trámů dostala škola na palivo. Všechny odnesl učitel sám do školy, kde je pak rozřezal. Podle odhadu jich bylo 8 m3. Při odstřelu kostela došlo k poškození školní budovy a plotu.

Na školu se přijeli podívat zástupci odboru školství s. Thomayer, Fišer a Ruš.“ Kronika české menšinové školy z doby jejího založení se nezachovala, po dobu okupace sloužila jako správní budova nacistické organizace a české škola zde byla znovu otevřena po dlouhých 6 letech světové války - 17.9.1945. Během války bylo veškeré zařízení z české školy přestěhováno do školy německé a na konci války pak budova sloužila jako uprchlický tábor, kdy bylo rozkradeno veškeré zbylé zařízení. Při stěhování ze školy demolovali nacisté školu zevnitř i zvenku. Po znovuotevření navštěvovalo školu celkem 56 dětí a vzhledem k tomu, že se jednalo především o děti místních Němců se výuka soustředila především na češtinu. Původní počet žáků se neustále snižoval, děti se opakovaně účastnily brigád na zalesňování lesa na Pleši. V roce 1950 například za 7 dní zasázely 1 500 stromů.

Dne 15.3.1952 byla škola uzavřena a z rozhodnutí vojenské správy se všichni museli ze zakázaného pásma odstěhovat. V roce 1956 pak došlo k dalšímu obratu a Železná začala být doosidlována a bylo domluveno, že v roce 1958 proběhne generální oprava školy, aby děti nemusely docházet do 8km vzdáleného Smolova a škola byla dočasně umístěna v č.p.48 – tou dobou školu navštěvovalo pouze 6 dětí. Vyučování znovu začalo v opravené budově 2.3.1959. Okolí a hřiště bylo budováno svépomocí, následně byla vytvořena zelinářská zahrádka a byl otevřený zdravotnický kroužek a místní Pionýr. Díky učiteli vznikl maňáskový soubor, žákovská knihovna a uskutečnil se i sáňkařský závod. Také bylo vybudováno zimní kluziště – jenže žáci měli dohromady pouze dvoje brusle. Místní národní výbor Smolov, kam škola spadala, ji nezajišťoval pomůckami a tak křídy, inkousty, mycí potřeby a vše ostatní si učitelé zajišťovali sami ze svých prostředků Dokonce se učitel se svou manželkou a příbuznými museli pustit sami vlastními silami do přestavby bytu pro učitele. Škola trpěla velkou fluktuací žáků. Do pohraničí často přicházeli a rychle odcházeli lesní dělníci, život zde byl těžký, ženy nenacházely pracovní uplatnění, do vesnice nevedla ani asfaltová silnice. Ve vesnici, která byla před válkou větší než Bělá bydlelo v roce 1973 jen 6 rodin, přesně 29 obyvatel a situace byla neutěšená. Většina domů byla prodána k rekreaci. Poslední školní den zdejší školy byl 27.6.1975. V bytě školy pak bydlela prodavačka a děti dojížděly do školy v Bělé nad Radbuzou.

Výběr z publikací Železná – Eisendorf Zdeňka Procházky 2025 a Zaniklé venkovské školy Plzeňského kraje IV Miroslava Michalce, Machart 2024

DESTINACE ČESKÝ LES

Český les je přirozeným pokračováním Šumavy. V úzkém pruhu širokém 6–17 km se táhne podél státní hranice s Německem v délce přibližně 80 km, od Folmavy až po jižní část Chebské kotliny. Oblast neporušené přírody se rozkládá na ploše 473 km². Na české straně pohoří se nacházejí dva vrcholy s nadmořskou výškou nad 1000 m n. m., rozhledna Čerchov (1041 m n. m.) a vrch Skalka (1008 m n. m.). Německá strana území je přírodním parkem, u nás známým pod názvem Hornofalcký les (Oberpfälzer Wald).

Hned po zrušení hraničního pásma v roce 1989, kdy se tato dlouho utajovaná oblast stala přístupnou široké veřejnosti, vznikl v roce 1990 první návrh na vyhlášení chráněné krajinné oblasti v této lokalitě. Ochránci přírody si byli dobře vědomi nutnosti zabezpečit tuto oblast s vysoce zachovalým přírodním charakterem. Díky své neutuchající vytrvalosti, mnoha jednáním, výjezdům a konzultacím nakonec dosáhli vytouženého cíle. Návrhy prošly řadou úprav a dne 12. 1. 2005 byla Chráněná krajinná oblast Český les vyhlášena nařízením vlády, s účinností od 1. 8. 2005.

Území CHKO Český les je odstupňováno do čtyř zón ochrany přírody.

Do I. zóny se řadí rašeliniště a fragmenty bučin dochovaných na špatně přístupných místech.

II. zóna zahrnuje jak přirozené, tak i pozměněné ekosystémy jako nivy toků, pastviny, mokřady a louky.

Ve III. zóně nalezneme zbývající lesní porosty, převládají stejnorodé a stejnověké smrkové monokultury.

Do IV. zóny spadají převážně zemědělské pozemky, větší celky aktivně obhospodařované orné půdy.

Český les jako celek dělíme na čtyři podcelky: Čerchovský les, Kateřinskou kotlinu, Přimdský les a Dyleňský les. Tyto podcelky lze dále členit na menší okrsky. Čerchovský les tvoří přibližně jednu třetinu celého území Českého lesa. Je z větší části pokryt smrkovými lesy a dělí se na Haltravskou hornatinu, Nemanickou vrchovinu a Ostrovskou vrchovinu. Kateřinská kotlina, další podcelek o rozloze 57 km², kterým protéká Kateřinský potok, má stejnorodý reliéf, a proto se dále nečlení. Přimdský les je členitá vrchovina o rozloze 330 km². Dělí se na čtyři okrsky: Málkovskou, Plešiveckou a Havranskou vrchovinu a Rozvadovskou pahorkatinu. Dyleňský les je posledním podcelkem, jehož podrobnější členění závisí na geomorfologických podmínkách.

Vodní prostředí je nedílnou součástí krajiny Českého lesa. Rybníky a močály odedávna dotvářejí její charakteristický ráz. Významnou mokřadní lokalitou jsou Postřekovské rybníky na Domažlicku. V oblasti můžeme obdivovat křišťálově čisté potoky, jako jsou Kateřinský a Nemanický, které náleží do povodí Dunaje a patří tak k úmoří Černého moře. Cennými přírodními útvary jsou také horské říčky a nivy vodních toků, jež představují vzácně dochované mokřadní ekosystémy. V Českém lese pramení rovněž dvě významné západočeské řeky – Mže a Radbuza.

HISTORIE OBLASTI ČESKÉHO LESA

Archeologické nálezy z oblasti Českého lesa dokládají osídlení již v období pravěku. Vzhledem k neprostupnosti a zalesněnému charakteru krajiny však zůstává tato oblast z velké části archeologicky neprobádaná. Počátky archeologických výzkumů v Českém lese souvisí s oblibou sběratelství. V odborných kruzích je považován za kultovní nález bronzového vozíku v jedné z mohyl nedaleko Milavče u Domažlic. V této lokalitě byl rovněž objeven bronzový meč a velká amforovitá nádoba z bronzového plechu, kterou dnes díky restaurátorům můžeme vidět v muzeu v Mohuči.

Ve sbírkách Muzea Chodska v Domažlicích se dochovaly různé kotlíky a amforky. V Muzeu Českého lesa v Tachově jsou k vidění artefakty z pozdní doby kamenné, například sekeromlat a sekera.

Nárůst osídlení začal již ve středověku, ale díky nehostinné poloze nebyl trvalejšího rázu. Kolonizační proces zejména na Domažlicku narazil na obtíže nejen kvůli nehostinným klimatickým podmínkám, ale i kvůli neshodám mezi dvěma etniky – českou a bavorskou stranou. Podél stezek vznikaly na obou stranách, české i německé, strážní opevněné body, přičemž zemská hranice byla neustálená a pohyblivá. Docházelo ke střetům zájmů českých knížat a sousedů z Bavorska a Horního Falce. Velkým vojenským střetem byla bitva knížete Břetislava I. s německým císařem Jindřichem III. u Brůdku v roce 1040, kde zvítězila česká vojska.

Kromě toho probíhala i klášterní kolonizace – vznikl první západočeský klášter benediktinů v Kladrubech roku 1115 a klášter premonstrátů v Teplé roku 1193. Proměny vesnických sídel, za které odpovídali noví feudální vlastníci, se urychlily a začala se tvořit menší městečka. Již Kosmova kronika zmiňuje jedno z nich - Bělou nad Radbuzou, která bývala jedním z center Chodů. Historicky významnou stopu v Českém lese zanechali Chodové – strážci zemské hranice. Tito kolonisté obsadili pásmo od Všerubského průsmyku až na Tachovsko. První zmínka o Chodech pochází z Dalimilovy kroniky ze začátku 14. století. Historici je považují za obyvatele srbského původu, což potvrzuje i nejstarší sídliště Chodů u Srbic na jejich území. Chodové měli svá vlastní privilegia, svůj soud a svého rychtáře. Postupem času však jejich výsady zanikaly kvůli stavbě opevněných hradů, vznikajícím městům a kolonizaci německého obyvatelstva.

Za vlády Přemysla II. Otakara vznikla síť měst, mezi nimi i královská města Domažlice a Tachov. V této době také vznikla řada hradů, například Přimda, Bašta v Tachově, Nový a Starý Herštejn nebo Rýzmberk. Rivalita o císařskou korunu mezi Karlem IV. a Ludvíkem IV. Bavorem zvýšila vojenský zájem Lucemburků o západní Čechy a jejich obranu před sousedy. Karel IV. sice plánoval vytvořit tzv. „Nové Čechy“ spojením Tachova, okolních vsí a věna své manželky Anny Falcké (Horní Falc), ale tento záměr se mu nepodařilo zcela uskutečnit. Díky častému cestování Karla IV. po této oblasti z Prahy do Norimberka vznikla tzv. „Norimberská stezka“, která sehrála důležitou roli v dopravě a obchodu.

Díky svojí poloze byl Český les neustále napadán. Čtvrtá křížová výprava, organizovaná říšským sněmem a papežem, měla postupovat od Norimberka přes Cheb a Tachov, ale nakonec se křižáci rozhodli pro dobývání města Stříbra. Husitská vojska pod vedením Prokopa Holého však zareagovala rychle a křižáky od bran Stříbra vyhnala. Křižáci svou porážku nesli těžce a v rámci páté výpravy začali 1. srpna 1431 obléhat Tachov. Pustošili široké okolí, vypálili městečko Brod a dalších 200 vesnic, dokonce zasáhli část Domažlického předměstí. I tuto výpravu husité 14. srpna odrazili. Husitské války vedly k velkým změnám v držbě pozemků. Zanikly arcibiskupské majetky v Horšovském Týně a ve Velkém Boru a omezení postihlo i kladrubský klášter. Války husitů sice přispěly k počeštění měst i v pohraničí, ale vrchnost začala zvát nové německé kolonisty.

Až v 18. století, díky změnám v majetkových poměrech a nástupu Habsburků, zažil Český les velký rozmach řemesel a hospodářství. Lesy byly bohatým zdrojem dřeva, které se využívalo nejen jako palivo, ale i ve sklářských a železářských hutích. Toto období nazýváme „sklářskou expanzí“. Mezi nejstarší sklárny patří Stará Huť u Rybníka, Eisendorfská huť, Štráská, Horní a Karlova Huť. Pálení dřevěného uhlí v milířích sloužilo i jako redukční činidlo při tavení železných a zinkových rud.

OSOBNOSTI ČESKÉHO LESA

Rodina Berchem-Haimhausen

Původně významná měšťanská a patricijská rodina z Kolína nad Rýnem se díky své službě bavorskému dvoru vypracovala mezi významnou šlechtu. Panství Chodová Planá získali Berchem-Haimhausenové v 18. století dědictvím po spřízněném rodě Haimhausenů – a v jejich držení zůstalo více než dvě století, až do konce druhé světové války.

Pro celý region byli klíčovým rodem. Stávající zámek v Chodové Plané přetvořili v elegantní sídlo obklopené rozsáhlým anglickým parkem a výrazně se zasloužili o rozvoj místního hospodářství, především o tradici zámeckého pivovarnictví. Jako štědří mecenáši se zapsali do historie podporou místních škol, kostelů a sociální péče. Jejich dlouhá éra v Českém lese se uzavřela v roce 1945, otisk jejich působení je však v krajině a architektuře Chodové Plané patrný dodnes.

Rod Coudenhove

Původně brabantský šlechtický rod Coudenhove zanechal v západních Čechách nesmazatelnou stopu. Mladší česká větev, reprezentovaná hrabětem Františkem Karlem Coudenhovem, zakoupila v roce 1864 statek a zámek v Poběžovicích. Tím se započala fascinující kapitola historie, která region propojuje s dalekým Orientem i myšlenkou moderní Evropy.

Františkův syn Jindřich, zcestovalý diplomat a polyglot, přivedl na poběžovické sídlo svou manželku Mitsuko Aoyama – první Japonku žijící v Čechách. Jejich syn, hrabě Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi, strávil dětství právě v Poběžovicích. Během meziválečného období se stal zakladatelem Panevropské unie a jedním z prvních vizionářů sjednocené Evropy. Poběžovický zámek tak dodnes zůstává mementem místa, kde se potkávaly světové dějiny, kultura a hluboký rozhled.

Karel Josef Heidler z Heilbronnu

Potomek významné měšťanské rodiny, geniální lékař a vizionář balneologie se nesmazatelně zapsal do historie západních Čech. Působil jako první oficiální lázeňský lékař v Mariánských Lázních a byl to právě on, kdo dal místní léčebné péči vědecký řád i světové jméno.

Jeho odbornost a lidský přístup přitahovaly do regionu nejslavnější osobnosti tehdejší Evropy. Mezi jeho nejvýznamnější pacienty a blízké přátele patřil sám Johann Wolfgang Goethe, o jehož zdraví a pobyty v lázních Heidler pečoval. Za své mimořádné zásluhy o rozvoj medicíny a propagaci regionu byl povýšen do šlechtického stavu s přívlastkem z Heilbronnu.

Rod Metternichů

Významný šlechtický rod Metternichů se zapsal do historie regionu v roce 1623. Ačkoliv je rod známý především působením diplomata a tajného rady Františka Jiřího Metternicha či jeho syna, kancléře Klemense Wenzela, jejich vliv měl zásadní dopad i na samotný Český les a okolí Železné.

Metternichové nebyli jen politiky, ale také zdatnými hospodáři. Vdechnuli život zdejším hlubokým lesům – podporovali rozvoj sklářství, lesnictví a budování cest, které propojovaly pohraničí s okolním světem. Stopy jejich správy, lesních revírů a řemeslného odkazu jsou v historii Železné a přilehlého kraje patrné dodnes.

Rod Windisch-Graetz

Významný šlechtický rod Windisch-Graetzů je úzce spjat s rozvojem celého Tachovska a přilehlých hvozdů Českého lesa. Klíčovou postavou byl kníže a rakouský feldmaršál Alfred I. Windisch-Graetz, který z tachovského zámku vytvořil hlavní rodové sídlo a centrum svého rozsáhlého panství v západních Čechách.

V roce 1825 rozšířil rodové jmění o bývalé benediktinské opatství v Kladrubech u Stříbra, které přetvořil mimo jiné v rodovou hrobku. Windisch-Graetzové se nesmazatelně zapsali do paměti regionu nejen rozsáhlou správou lesů a hospodářství, ale i stavbou unikátní novorománské jízdárny ve Světcích u Tachova – druhé největší ve střední Evropě, která dodnes bere dech všem návštěvníkům Českého lesa.

Rod Kolowratů

Srdce Českého lesa v okolí Přimdy je už od 17. století neoddělitelně spjato s jedním z nejstarších českých šlechtických rodů – s Kolowraty. Členové tohoto významného rodu zastávali v historii nejvyšší státní funkce, zasedali v Říšské radě a za své služby získali nejvyšší panovnická ocenění.

Jejich nejvýraznějším otiskem v krajině je barokní lovecký zámek Diana, obklopený romantickým anglickým parkem a rozsáhlou oborou. Kolowratové nebyli jen vysokými politiky, ale především osvícenými hospodáři. Svůj hluboký vztah ke zdejším lesům a tradicím potvrzují i v současnosti – jako návrativší se majitelé se dodnes příkladně starají o přimdecké hvozdy, památky i rozvoj celého regionu.

Jaroslav Vrchlický

Básník, který naslouchal šumění zdejších hvozdů

Slavný český básník, dramatik a překladatel Jaroslav Vrchlický podlehl kouzlu západního pohraničí a Českého lesa během svých letních cest. Hluboké, mlhavé lesy a tichá zákoutí pro něj představovaly oázu klidu, kam utíkal před rušným městským životem.

Zdejší nespoutaná příroda a šumění věkovitých stromů se staly přímou inspirací pro jeho lyrickou poezii. Vrchlický vnímal Český les jako živoucí bytost s vlastní duší a pamětí – a jeho odkaz u nás žije dál. Právě poezie a verše Jaroslava Vrchlického se staly inspirací pro pojmenování jednotlivých pokojů v našich boutique apartmánech, aby si každý host mohl odnést kousek této romantické atmosféry a tvořivého klidu s sebou.

Jan Sladký Kozina

Hrdý strážce chodských hranic a tradic

Jméno Jana Sladkého Koziny je neoddělitelně spjato s hrdým lidem Chodska, jehož úkolem bylo po staletí strážit zemskou hranici a průsmyky hlubokých hvozdů Českého lesa. Legendární vůdce chodského povstání se stal symbolem touhy po spravedlnosti, svobodě a věrnosti rodnému kraji.

Příběhy o chodských principech, strážních psech a neustálém boji o zachování starých práv dodnes rezonují v celé krajině od Hrádku přes Újezd až po pohraniční osady v okolí Bělé nad Radbuzou a Železné.

Jindřich Šimon Baar

Básník a kronikář duše Českého lesa

Rodák z nedalekého Klenčí pod Čerchovem, kněz a spisovatel Jindřich Šimon Baar miloval nespoutanou přírodu Českého lesa celým svým srdcem. Ve svých dílech – především v slavné Chodské trilogii – zachytil neopakovatelného ducha zdejšího kraje, jeho rázovité obyvatele, lidové zvyky i drsnou krásu pohraničních hvozdů.

Díky jeho vnímavému peru dodnes ožívá vzpomínka na čas, kdy se v chalupách pod branami lesa vyprávěly staré pověsti a lidé žili v hlubokém souladu s přírodou a vírou.

Božena Němcová

Okouzlená poutnice chodským pohraničím

Slavná česká spisovatelka podlehla magickému kouzlu západního pohraničí během svých pobytů na Domažlicku a Všerubsku. Hluboké lesy Českého lesa, zapadlé osady a příběhy obyčejných lidí pro ni byly obrovským zdrojem inspirace.

Procházela staré stezky, naslouchala vyprávění pamětníků a sbírala místní pohádky a pověsti. Český les pro ni představoval krajinu plnou nespoutané poezie, tajemna a ryzí lidské dobroty, kterou vdechla do svých národopisných obrazů a pohádek.

Sklářské rody Fuchs a Schrenk

Mistři, kteří vdechli život hlubokým hvozdům

Než se Český les stal tichým přírodním azylem, byl krajem planoucích sklářských pecí. Významné sklářské rody jako Fuchs či Schrenk patřily k pionýrům, kteří v neprostupných lesích zakládali slavné sklářské hutě a osady v okolí Železné a Bělé nad Radbuzou.

Jejich mistrovství dalo vzniknout vyhlášenému „lesnímu sklu“ a jemně broušeným zrcadlům, která putovala do celého světa. Skláři neusilovali jen o řemeslnou dokonalost, ale formovali i tvář zdejší krajiny – stavěli domy, mýtili mýtiny a vtiskli tichým lesním údolím neopakovatelného průmyslového ducha.

LEGENDY ČESKÉHO LESA

Skřítek Nikl

Tajemný strážce a duch Českého lesa

Kdykoliv se nad hvozdy Českého lesa zvedne mlha a mezi stromy zašumí vítr, místní vědí, že krajinou obchází skřítek Nikl. Tento legendární patron a duch zdejších lesů po staletí bděl nad skláři, dřevorubci i pocestnými. Dobrým lidem s čistým srdcem ukazuje správnou cestu, chránil je před nečasem a sklářům v hutích pomáhal udržet oheň. Kdo však do lesa vstupoval s neúctou nebo chamtivostí, toho Nikl nemilosrdně zavedl do hlubokých močálů. Legenda o něm žije v pohraničních lesích v okolí Železné dodnes.

Pověsti od hranice

Bytosti, které se zrodily v mechových tůních

Nespoutané lesy, kamenná moře a divoká rašeliniště odjakživa zažehovaly lidskou představivost. Staré osady v okolí Železné a Bělé nad Radbuzou si po generace předávaly příběhy o divokých honitbách, tajuplných světýlkách nad blaty i o zakletých pokladech v útrobách starých hradů. Tyto pověsti nejsou jen pouhými pohádkami – jsou duší Českého lesa, která dává každému kameni a starému stromu vlastní neopakovatelný příběh.

Legenda o Bílé paní z barokního mostu v Bělé nad Radbuzou

Kdykoliv se nad řekou Radbuzou v Bělé snese hustá večerní mlha, vypráví se o tiché postavě v bílých šatech, která prochází mezi sochami svatých na starém kamenném mostě. Podle pamětníků jde o duši mladé dcery zdejšího stavitele, která během stavby mostu v 18. století bděla nad drahocenným dílem. Není to však duch, kterého by se lidé měli bát – Bílá paní bělská je dobrou patronkou. Ochraňuje pocestné, kteří za tmy přecházejí přes řeku do hvozdu Českého lesa, a hlídá, aby divoká voda mostu nikdy neublížila.

Legenda o skřítku Niklovi a sklářském kahanu

V dobách, kdy v hlubokých lesích kolem Železné a Bělé nad Radbuzou dnem i nocí hučely sklářské pece, žil v mechu pod starým balvanem u Huťského potoka skřítek Nikl. Nebyl větší než sklářská botka, nosil čepici z choroše, kabátek z kůry a v ruce držel malou lucerničku, která svítila temně modrým světlem.

Nikl byl spravedlivý strážce hvozdu. Dohlížel na to, aby skláři nekáceli více dřeva, než pece potřebovaly, a aby dřevorubci ctili ticho lesa.

Jedné mrazivé zimní noci se v tavírně skla u Železné zastavil mladý pomocník Jan. Byl vysílený, topil v peci celou směnu a od únavy na chvíli usnul. Vtom se do hutě vloudil divoký severní vítr, rozrazil okno a plamen v peci začal zprudka zhasínat – což pro skláře znamenalo jistou zkázu, protože utuhlá sklovina by pec nenávratně zničila.

Když se Jan v polekání probudil, u dvířek pece spatřil malou postavičku. Nikl svojí modrou lucerničkou foukal do posledních žhavých uhlíků. Jakmile se plamen znovu rozhořel a pec zachránil, skřítek se otočil k Janovi, prstem si položil na ústa na znamení mlčenlivosti a do dlaně mu vtiskl malý, průzračný skleněný kamínek.

Těm, kteří pracovali poctivě a s úctou k lesu, nosil Nikl štěstí a chránil je před neštěstím. Říkalo se však, že pyšné a chamtivce, kteří v lese křičeli nebo káceli mladé stromy, vytrestal bez milosti – rozsvítil v močálech falešné světýlko a zavedl je tak hluboko do rašelinišť, že cestu zpátky hledali až do svítání.

HISTORIE V ČASE

Surový ráz pohoří Českého lesa vás uchvátí svou panenskou přírodou a zahalí nejen do tajemných vzpomínek na zaniklé vesnice v pohraničí, ale dá vzpomenout i na dobu středověké Zlaté stezky. Nahlédněte do časové osy historicky významných událostí v Českém lese.

Pravěk

Drobné historické nálezy nám ukazují první zmínky z období pozdního paleolitu (10 000 let př. n. l.), archeologicky je tato oblast díky nepropustnosti lesů málo probádaná. Počátky prvních archeologických výzkumů Českoleska souvisí s oblibou sběratelství.

V odborných kruzích je považován za kultovní nález bronzového vozíku v jedné z Mohyl blízko Milavče u Domažlic. Zde byl objeven také bronzový meč a velká amforovitá nádoba z bronzového plechu. Díky restaurátorům ji můžeme dnes spatřit v muzeu v Mohuči. Ve sbírce Muzea Chodska v Domažlicích se nám dochovaly kotlíky a amforky. V Muzeu Českého lesa v Tachově je k vidění sekeromlat a sekera z pozdní doby kamenné.

Středověk

Období nárůstu osídlení, především na Domažlicku. Kvůli nehostinným klimatickým podmínkám nebylo trvalejšího rázu a kolonizační proces narážel také na neshody dvou etnik - české a bavorské strany. Podél stezek vznikaly po obou stranách, české i německé, strážní opevněné body, ale zemská hranice byla neustálená a pohyblivá. Docházelo ke střetům zájmů českých knížat a sousedů z Bavorska a Horního Falce. Velkým vojenským střetem byla bitva knížete Břetislava I. s německým císařem Jindřichem III. u Brůdku v roce 1040, kde zvítězila česká vojska.

Docházelo také ke klášterní kolonizaci a vzniku prvního západočeského kláštera benediktinů v Kladrubech v roce 1115 a klášteru premonstrátů v Teplé v roce 1193. Proměny vesnických osídlení, které měli noví feudální vlastníci na starosti, se urychlily a začala se tvořit menší městečka. Již Kosmova kronika zmiňuje jedno z nich – Bělá nad Radbuzou, která bývala jedním z center Chodů.

Chodové

Strážci zemské hranice v oblasti Českého lesa obsadili pásmo od Všerubského průsmyku až na Tachovsko. První zmínka o Chodech se nachází v Dalimilově kronice ze začátku 14. století. Historici je považují za obyvatele srbského původu, čemuž nasvědčuje i nejstarší sídliště Chodů na chodském území u Srbic. Chodové měli svá vlastní privilegia, svůj soud a svého rychtáře. Ta však postupným vznikem opevněných hradů a měst a kolonizací německého obyvatelstva zanikala. Za vlády Přemysla II. Otakara došlo k založení královských měst Domažlic a Tachova. Docházelo k mohutné výstavbě hradů – Hrad Přimda, Bašta hradu v Tachově, Nový a Starý Herštejn nebo Hrad Rýzmberk.

Rivalita o císařskou korunu mezi Karlem IV. a Ludvíkem IV. z Bavor vyvolala zvýšený vojenský zájem Lucemburků o západní Čechy a jejich obranu před sousedy. Karel IV. nedokázal zcela realizovat jeho záměr o „Nové Čechy” spojením Tachova, okolních vsí a věna své manželky Anny Falcké (Horní Falce). Díky častému putování tímto krajem z Prahy do Norimberka dal základ vzniku „Norimberské stezky“.

Husitství

Křížová výprava s číslem čtyři, organizována říšským sněmem a papežem měla postupovat od Norimberka přes Cheb a Tachov, ale nakonec se křižáci rozhodli pro dobývání Stříbra. Avšak husitská vojska pod vedením Prokopa Holého zareagovala rychle a křižáky od bran Stříbra vyhnala. Ti si svoji porážku nenechali líbit a v podobě páté výpravy začali obléhat 1. srpna 1431 Tachov, pustošili široké okolí, vypálili městečko Brod, dalších 200 vesnic a dokonce část Domažlického předměstí. I tuto výpravu husité 14. srpna odrazili.

Husitské války měly za následek velké posuny v držbě pozemkového majetku, zanikly arcibiskupské majetky Horšovského Týna, ve Velkém Boru a omezení postihlo i Kladrubský klášter. Války husitů sice přispěly k počeštění měst i v pohraničí, ale vrchnost začala zvát nové německé kolonisty.

Změna majetkových poměrů

Odprodání statků německé šlechtě mělo za následek nástup Habsburků. Došlo k rozvoji hospodářského podnikání s velkým využitím bohatství lesů, vytěžování dřeva, které sloužilo nejen jako palivo, ale také pro potřeby sklářských a železných hutí. Toto období nazýváme jako sklářská expanze. Můžeme zmínit například nejstarší z nich Starou Huť u Rybníka, Eisendorfskou huť, Štraskou, Horní nebo Karlovu Huť. Pálení dřevěného uhlí v milířích sloužilo i jako redukční činidlo při tavení železných a zinkových rud.

Odvětví železářství dosáhlo v důsledku poválečné poptávky po železe velkého rozmachu, železářské huti vznikaly zejména v lokalitách Horšovský Týn a Trhanov. Lesy dávaly obživu řemeslníkům, zejména dřevorubcům, truhlářům a kolářům. Také zde probíhala těžba stavebního kamene. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na vodohospodářskou oblast, kdy docházelo k zakládání rybníků. Vodní síla lesních potoků se využívala pro leštírny, brusírny skla, hamry a mlýny.

Tento rozmach hospodářství v oblasti podnikání měl za následek zbohatnutí místních podnikatelů, což neuniklo německé straně a vyústilo ve vpád bavorských vojsk. Docházelo k reformám osvícenského absolutismu a rušení klášterů. Národnostní zápas mezi Čechy a Němci pokračoval i v 19 století.

Od vzniku republiky do podepsání Mnichovské dohody

Přichází světová hospodářská krize a nejhůře zasaženými místy byla právě německy osídlená okrajová území českých zemí. Negativní dopady na export řemeslných výrobků byly značné a podpořilo to u sousedů silné protičeské nálady a vznik Sudetoněmecké vlastenecké fronty. Bylo zapotřebí střežit hranice a mobilizovat síly na obranu ohrožené republiky. Západočeské pohraničí bylo dějištěm největšího odporu zfanatizovaných henleinovců proti republice po Hitlerově projevu v Norimberku. Až vyhlášením stanného práva a zákazem činnosti sudetoněmecké strany došlo k uklidnění situace.

Železná opona

Na utváření Českého lesa se podílelo i vztyčení „Železné opony“ po únoru 1948. Do přísně střeženého pohraničního pásma od té doby nesměl nikdo kromě pohraničníků. Hrubé násilí, elektrické zábrany, minová pole, to vše bylo symbolem Českého lesa až do roku 1989, kdy došlo k pádu Železné opony. Vysídlené vesnice byly nadobro vymazány z povrchu země. Čtyřicetiletá vláda komunistické strany se velice negativně podepsala na rozvoji oblasti Českého lesa a zanechala obrovské kulturní a sociální škody.

Současnost

Hned po zrušení hraničního pásma v roce 1989, kdy se široké veřejnosti stala tato dlouho utajovaná oblast přístupnou, vznikl v roce 1990 první návrh na přípravu Chráněné krajiny. Díky dlouhotrvajícímu zákazu přístupu se nám tak dochovala unikátní přírodní krajina, s velmi nízkou hustotou osídlení, téměř jako v době středověku. Z kopců hustých lesů jen sotva spatříte světla lidských obydlí. S nízkým osídlením má co dočinění i větší dojezdová vzdálenost do měst, vysoká nezaměstnanost a chybějící nabídka škol poskytujících vyšší vzdělání.